Životopis Lei

© 1999 J.Ellis (do polštiny přeložila I.Bach – Źelewska, do češtiny přeložil Miroslav Trombik)

Nevím mnoho o místě , kde jsem se narodila . Bylo úzké a tmavé a člověk si s námi nikdy nehrál . Pamatuji si maminku i její měkký kožíšek , ale ona byla často nemocná a velmi hubená . Měla málo mléka pro mne i moje bratry a sestry . Většina z nich náhle umřela . Když mne vzali od mámy , strašně jsem se bála a byla smutná . Moje mléčné zoubky sotva co povyrostly a ještě jsem tak moc potřebovala mámu . Chudák máma , sama se taky cítila moc zle . Lide si řekli , že nyní potřebuji peníze a kňučení mé sestry i mé  jim jde na nervy. Tak jsme jednoho dne byly naloženy do bedny a odvezeny . Tulily jsme se k sobě a cítily , jak se obě třeseme , nepřítomné ze strachu . Nikdo nepřišel , aby nás potěšil . Všechny ty divné zvuky a ještě i zápachy , to jsme v "Zverimexu" , obchodě , kde je hodně různých zvířat . Jedna mňoukají , jiná piští , některá hvízdají . Slyšíme rovněž skučení jiných štěňat . Moje sestra i já se silně tlačíme k sobě v těsné kleci . Občas přicházejí lidé a prohlížejí si nás , často úplně malí lidé , kteří vypadají velice mile , tak jakby si s námi chtěli hrát . Den po dni trávíme v naší malé kleci . Občas nás někdo chytá a zvedá vzhůru , aby si nás prohlédl . Někteří jsou přátelští a hladí nás , jiní jsou hrubiáni a působí nám bolest . Často slyšíme frázi „och , jak jsou sladké , chci jednoho „, ale potom lide znovu odcházejí . Poslední noc umřela moje sestra . Položila jsem hlavu na její měkký kožíšek a cítila jsem jak život odchází z jejího hubeného telička . Když ji ráno vytahovali z klece , říkali , že byla nemocná a že já mám být prodána levněji , abych brzy odešla . Nikdo si nevšímá mého tichého pláče , když vyhazují moji malou sestřičku . Dnes přišla rodina a koupila si mně ! Teď bude všechno dobré ! To jsou velmi hodni lidé , kteří se skutečně rozhodli pro mne . Mají dobré krmení i hezkou misku a k tomu i ta malá holčička mne nosí velmi opatrně v náručí . Její Tatínek a maminka říkají , že jsem velice sladké a statečné štěňátko . Jmenuji se teď Lea . Mohu nyní dokonce olízat mojí novou rodinu , to je nádherné . Učí mne mile co mohu a co nemohu , starají se o mne , dávají mi chutné jídlo a hodně , hodně lásky . Nic víc nechci , jak pouze líbit se těm skvělým lidem a nic není hezčí , jak stále dovádět s malou holčičkou . První návštěva u veterináře . To bylo podivné místo , třásla jsem se . Dostala jsem několik pichanců . Moje nejlepší přítelkyně , malá holčička mně drží opatrně a říká , že bude dobře , tak se uklidňuji . Veterinář určitě říka mým milovaným lidem smutná slova , vypadají úplně nešťastně . Slyším něco o těžkých vadách a dysplazii  a nemoci srdce . Hovoří o nelegálních chovatelích i o tom , že mí rodiče nebyli nikdy vyšetřeni . Ničemu jsem nerozuměla , ale bylo to hrozné , vidět moji rodinu takovou nešťastnou . Mám nyní šest měsíců . Mi vrstevníci jsou divocí a silní , ale mně každý pohyb činí strašlivou bolest . Bolesti nikdy nepřestávají . Kromě toho mi najednou chybí dech , když si jen chci pohrát s malou holčičkou . Tak hodně bych chtěla být silným psem , ale prostě nemam sil . Otec i matka se o mně dohadují . Vidím je všechny takové smutné a to mi láme srdce . Mezi tím bývám často u veterináře a vždy to konči na „genetické“ a „nic se nedá dělat“ . Chci si na dvoře v teplem slunci hrát s moji rodinou , chci běhat a skákat . Nemohu . Poslední noc byla horší než předchozí . Nemohla jsem dokonce vstat , abych se napila a pouze jsem sténala bolesti . Nesou mně do auta . Všichni pláčou . Jsou takoví divní , co se děje ? Nebyla jsem hodná ? Zlobí se na mne ? Ne , ne oni mne opatrně hladí . Ach kdyby jen ty bolesti ustaly ! Nemohu dokonce lízat slzy z tváře malé holčičky , ale aspoň dosahuji k její ruce . Stůl u veterináře je studený . Bojím se . Lide pláči do mého kožíšku , cítím , jak moc mně mají rádi . S vypětím všech sil se mi podaří olíznout jim ruku . Veterinář dnes nepospíchá a je velice milý a cítím trochu méně bolesti . Malá holčička mne drží velice šetrně , lehké píchnuti …. Díky Bohu , bolest mizí . Cítím hluboký klid a vděčnost . Sen : vidím mou maminku , mé bratry a sestry na veliké zelené louce . Volají na mne , že tam není bolest , pouze klid a štěstí . Proto říkám moji lidské rodině „ nashledanou „ jediným možným způsobem : slabým zavrtěním a malým zavětřením . Hodně šťastných let jsem chtěla s Vámi strávit , to se nemělo stát . Místo toho jsem Vám zapříčinila tak moc starostí . Je mi líto , byla jsem přece jen obchodní zboží .

© 2005 MiroslavTrombik